Za nanotechnologii se považují přístroje o velikosti nanometrů, což je přibližně jedna tisícina tloušťky lidského vlasu. Jedná se o studium technologií o atomární nebo molekulární velikosti. Také se zde uplatňují kvantově-mechanické jevy, které jsou pouhým okem neviditelné, díky čemuž se nám otevírají nové možnosti ve kvantové fyzice, magnetických záznamových médií, elektronice, výpočetní technice nebo také v optice a dalších vědeckých oblastech.

Robotický pavouk

                Jako jeden ze zakladatelů nanotechnologie se považuje například Richard Freyman, který se o tom poprvé zmínil na své přednášce roku 1959 v Caltechu (Kalifornský technologický institut) na výroční schůzi Americké společnosti fyziků. Jeho přednáška nesla název Tam dole je spousta místa.

Nanotechnologie v elektronice

                V posledních letech se na výzkum nanotechnologii v elektronice klade velký důraz. Dokonce v roce 2007 získal Nobelovu cenu za objev magnetické rezistence (GMR) Albert Fert a Peter Grünberg v oblasti fyziky. GMR je ovlivnění elektrického odporu látky za pomocí interakcí spinu elektronu s magnetizací materiálu v nanostrukturách. Tento objev je průlomový v oblasti nové generace počítačových pamětí a nápomocen ve vývoji senzorů při nádorových onemocnění mozku.

                Na rozvoji se také podílí český fyzik Zdeněk Slanina, ten navrhl v tuzemsku koncept molekulové elektroniky na bázi uhlíkatých nanotechnologii již roku 1988, a dál jej rozvíjí i v zámoří.
Mikroskopický náhled

Nanotechnologie v medicíně

                Zatím co v elektronice se tento druh používá už celkem běžně, v medicíně je vše zatím ve fázi testování. Uvažuje se zatím o pár technologií, z toho jednou z nich je použití materiálů se speciální strukturou na nanoskopické úrovni. Postup by měl být takový, že nanoobaly by vyhledali buňku, nabouraly by se do ní, uvolnily lék a následně se nechaly buňkou odstranit.

                Další vynález by se dal považovat již za nanostroj, který by vytvořil tunel skrz cytoplazmatickou membránu a buněčnou stěnu a umožnil by tak přístup určitým látkám. Tedy látky, které se v těle běžně vyskytují, by se dovnitř nedostaly. Naopak ty, které by obsahovaly určitou složku, uměle do nich vloženou, by neměly problém se do buňky dostat.

Rizika

                Podle skupiny švýcarských vědců nanočástice snadno pronikají do našeho těla, jsou biologicky aktivnější než větší částice a déle přežijí v životním prostředí, kde se i hromadí. Těmito riziky se zabývá toxikologie, která uvádí, že problém je, že v malých rozměrech dochází ke změně vlastností látek. Tedy látky, které byly nejprve neškodné, se mohou změnit na škodlivé.